Píseň slovanských mečů

Stříbrné meče, jenž vedou nás,
není slyšet dech a ani pláč,
my budeme se bít a náš pot utopí vás.
Za naše srdce, za naše přání
ať přijdou bohové, co vždycky nás chrání.
Teď černými hvozdy zazní hlas Slovanů v nás

Noc bude temná a chladná jak led,
my budeme se bít a chránit náš svět.
To naše meče teď budou se brodit krví.
Zelená louka pod útesem a skálou,
tam písně Slovanů tiše povánou,
jen život nám zůstal a čest co nikdy nespí.

Stříbrné meče a krev z našich těl,
to je to kvítí co jsi uviděl.
Ta touha prastará v kamenech vytesaná.
Teď lesy šumí i ptáci ztichli,
ta píseň slovanská, jejíž slova vás nadchly.
To náš je zpěv, co ztuží krev ve vašich žilách.

Korouhev v ruce, též meč on třímá,
ten vévoda velký, jenž volá "tož sláva".
Už nepřítel prchá, to strach ho překonává.
My jsme ta síla, v nás je ta zlost,
proroctví věčné, temnější než noc,
v erbu je orel co do duší nám přilétá.

To jsou ty ohně, co v dáli hoří.
To jsou ty ohně , co budou tu plát.
V slovanských duších se válka bouří,
my budeme se za svobodu rvát.

To jsou ty cesty, co vedou nás tmou.
To jsou ty zvony, co budou nám bít.
Slované budou bránit vlast svou,
aby mohli v spánku klidně snít.

Teď poslední bitva na poli končí,
výkřiky, nářky a též smrti stín.
To slovanská píseň vám srdce zničí
a vaši krev bude zem pít.